Slide1

Na skialpech za polární září

Icon FB share

Hardangervidda – perla evropského severu

Nečekané setkání

Jediný zvuk, který jsem slyšel, bylo tiché vrzání mého vázání při každém kroku. Všude kolem byla mlha, mlha hustá jako mlíko. Pomalu jsme postupovali vpřed míjejíce jeden vrbový proutek za druhým. Ty vrbové proutky představovaly naše jediné spojení se světem, jediný důkaz toho, že se neplahočíme prázdnotou bílé tmy, ale že kolem nás pořád ještě existuje svět, byť skrytý v husté mlze.

Od včerejšího večera, kdy jsme potkali osamělého Itala, jsme neviděli ani živáčka. V noci trochu sněžilo a foukal vítr, který smazal všechny stopy. A pak ta mlha…

Najednou se z mlhy přede mnou ozval tichý, ale přesto dobře slyšitelný zvuk. Zatavil jsem se a zpozorněl. Moji dva kamarádi mě pomalu došli. Vepředu v mlze se objevily stíny, které se rychle přibližovaly. Doposud tichý zvuk rychlého zvířecího dechu sílil a nezřetelné stíny nabyly jasný tvar pružných zvířecích těl, která se každým krokem blížila.

V tom se z mlhy vynořilo psí spřežení. Psi byli viditelně unavení, ale klusali pořád dál pravidelným rytmem. Musher nám jen rychle zamával a pak vše zase zmizelo v mlze jako přelud.

http://www.baffin.cz/images/photos/17norsko-hardangervidda/1417794565dsc0249.jpg

Cesta

Tímhle obrazem jsem ale trochu předběhl. Naše cesta na Hardangerviddu začala v uplakané předjarní Praze. Odtud jsme totiž jednoho březnového odpoledne vyrazili na skoro tisíc kilometrů dlouhou cestu přes Roztock, Malmö, Göteborg a Oslo do Geilo. I když cesta trvala rovných 24 hodin, utíkala rychle. Středoevropská krajina ustupovala severoněmecké nížině, ta pobaltským dunám, které vzápětí vystřídala skandinávská skaliska.

Do Geila, malého městečka, které představuje vstupní bránu do Hardangerviddy, jsme dorazili pozdě odpoledne. Rychle jsme zabalili naše věci a vydali se hledat místo na nocleh. Našli jsme ho po pár kilometrech na břehu velkého jezera. Vykopali jsme díru pro stan a navršili kolem ní hromady sněhu, aby nás neohrožoval vítr a zalehli jsme do teplých spacáků.

Konečně jsme byli tady, na Hardangerviddě, největší náhorní plošině v Norsku, na místě, kde sám Amundsen sbíral své první zkušenosti a kde údajně málem umrznul…

Putování Viddou

S večerem druhého dne se konečně mlha rozpustila a m jsme si mohli vychutnávat nádherné výhledy na vysoké kopce, které se kolem nás vypínaly. Po dvou a půl dnech cesty nádhernou krajinou, přes zamrzlá jezera i úzká údolí jsme došli do Finse, malé osady ležící na hlavní vlakové trati z Osla ho Trondheimu. Hned nad městem se vypínal nádherný ledovec Hardangerjökull, který jsme ale pod ohromnou vrstvou sněhu spíš tušili, než skutečně viděli.

Po několika nocích strávených ve stanu jsme nepohrdli možností chvíli se ohřát ve Finsehyttě a ochutnat tamní pivo. Na noc jsme se ale opět ubytovali v našem stanu. Další dva dny jsme strávili putováním kolem ledovce v jihozápadním směru. Objevili jsme bezpočet skrytých zákoutí, kde dlouhé svahy plné nadýchaného prašanu přímo lákaly k úchvatným sjezdům, které ještě víc vylepšoval nádherný výhled na panenskou arktickou krajinu.

http://www.baffin.cz/images/photos/17norsko-hardangervidda/1417794594dsc0118.jpg

Počasí se drželo. Bylo jasno a celkem teplo, jen v noci padaly teploty hluboko pod dvacet stupňů pod nulou. To ale nevadilo, jen jsme nesměli zapomenout naše plynové bomby mimo spacák, aby nezmrzly.

Po dvou dnech se počasí ale změnilo. Další den ráno nás vzbudil prudký vítr, který lomcoval naším stanem a sypal na něj ohromné množství sněhu. Vykoukli jsme ven a hned jsme poznali, že s putováním je pro tento den konec. Viditelnost byla téměř nulová, vítr silný a velké množství sněhu hnaného větrem oslepovalo každého, kdo si dovolili vykouknout ven bez brýlí. Rozhodli jsme se proto zůstat ve stanu. Hodiny se vlekly a naším jediným zpestřením byly občasné výpady před stan, abychom odházeli sníh, který se nafoukal do našeho záhrabu. Večer se vítr konečně utišil. Druhý den ráno se alespoň trochu vyčasilo a my jsme mohli pokračovat v cestě. Počasí se ale rychle měnilo, i na sever přicházelo jaro a s ním i obleva. Když jsme se po dalších dvou dnech vrátili k autu, doprovázelo nás už drobné mrholení.

Přesto ve mně Hardangervidda zanechala ten nejlepší dojem. Krásná severská krajina, úchvatné výhledy i milí lidé, které jsme čas od času potkali, se mi zaryli do srdce. Už se těším, až se tam opět vrátím. Tentokrát bez stanu. Finsehytta totiž nabízí ideální a pohodlnou základnu, která se dá využít k mnoha jednodenním túrám po nádherném okolí, zpestřeným nezapomenutelnými výstupy i dechberoucími sjezdy téměř všech obtížností. A už jste někdy viděli polární záři?
Jestli ne, tak se podívejte na naši akci „Na skialepech za polární září“

Hezkou zimu a plno krásných zážitů

Jirka

 

Galerie